mama

Monika Hobziková

Sice věřím na osud, ale to, že tvořím, je spíš rodinná předurčenost. Táta byl malíř, spisovatel a myslivec, takže v mém dětství se vždycky na dosah ruky někde válely pastely nebo vymačkaná tempera. Vyrůstala jsem obklopená obrazy a příběhy přírody, které ve mně doteď rezonují jako zdroj inspirace. Vážně jsem se začala výtvarnem zabývat ve studiu Jiřího Trnky, kde jsem se podílela na večerníčkové postavě Malé Čarodějky. Byla to krásná práce, ale už tehdy jsem cítila, že mě něco táhne spíše k textilní tvorbě než k malbě. Obrazy jsou krásné, ale gobelíny, na ty si můžu i sáhnout. Práce s materiálem, kterého se přímo dotýkám, na mě působí čistě a vřele.

Technice textilní tvorby jsem se naučila na VŠUP v Praze, kromě gobelínu jsem se začala věnovat i krajce a tahle etapa pro mě vyvrcholila výstavami v Čechách i po světě.

A pak mě začalo fascinovat světlo.

Textil má spoustu výhod, ale práce světlem je výsada obrazů. To byl okamžik, kdy  jsem se vrátila do dětství a rozvzpomněla se na vůni olejomalby. Začala jsem malovat lesy, louky a květiny, ve kterých mi nijak zvlášť nešlo o zachycení reality jako spíše o moment nálady. O pokus, jak pomocí světla a rozostřování přenést náladu místa na diváka obrazu. Byla to fáze čistého impresionismu, který mě baví doteď, jen od přírody se momentálně posunul k pražským zákoutím, starým oprýskaným uličkám, přístavům a sešlým nádražím. Cítím život, který v nich tepal, a i když není vidět na první pohled, snažím se ho objevit a předat, jako vlastně u celé mé tvorby.